Svatba.

Je to přesně dva roky, co byla svatba.

A věřte nebo ne, ona byla minimalistická. I když jsem tehdy nebyla minimalistka a ani jsem netušila, že někdy můžu být.

Hned z fleku vám můžu napsat, že ta svatba byla úžasná. Byla přesně taková, jaká být měla. Byla ztělesněním nás dvou. V mých vzpomínkách je to den, který plynul bez snažení krásně lehce. Smáli jsme se, měli kolem sebe nejbližší nejmilovanější rodinu, oslavili naší lásku.

Dnešní dny vypadají oproti tomu před dvěmi lety znatelně jinak. Nicméně jedno je stejné – večer usedávám k počítači s podobnou únavou jako večer po svatbě. Tehdy jsem cítila lásku, uspokojení, ale i bolest nohou a zad a také hýbajícího se raracha v bříšku. Dnes, dva roky poté, usedám k počítači s myšlenkou, že celé této události věnuji článek. A cítím lásku, uspokojení z krásného rodinného dne, ale i tu únavu, která mi jako mámě malé objevovatelky náleží.

UVEDU VÁS DO NAŠEHO PŘÍBĚHU

Měla jsem v úmyslu seznámit vás s celou úvahou, která nás vedla k uzavření manželství. Ale věřte, bylo by to na dlouho. Omezím se tedy jen na ty nejdůležitější myšlenky.

Prvním a základním naším rozhodnutím bylo založit rodinu. Cítili jsme, že to je ta další fáze našeho vztahu, kterou chceme. Ne manželství, ale dítě.

Když se objevily dvě čárky na testu, cítili jsme lásku, nadšení, trochu strach, očekávání a spoustu dalšího. Ale touha po uzavření manželského svazku stále nepřicházela.

Co nám dá manželství jiného, co už nemáme? Jak to může zlepšit náš vztah? Byli jsme přesvědčeni, že je to pouze společenský institut, který nemá se samotnou láskou a partnerským vztahem mnoho společného.

Nicméně po milém, ne špatně myšleném a důsledně soustavném tlaku našeho okolí jsme podlehli. Protože poslouchat donekonečna „Tak kdy bude svatba?“ „Kdy do toho praštíte?“ a „Ty si jí jako nevezmeš nebo co?“, to chce mnoho mentální síly, kterou jsme si ale šetřili na něco jiného.

(Mimochodem, funguje to i naopak. Máte-li svatbu bezdětní, můžete se těšit na kanonádu otázek „Tak kdy bude miminko?“. Dobře myšlených, samozřejmě …)

ŽÁDOST O RUKU

Ta byla vtipná. 1. června, mimochodem na naše čtyřleté výročí, jsem přijela domů z úspěšně složené zkoušky ze Sociálních deviací. Doma mě čekala cestička vyskládaná z lístečků, na každém byl krátký osobní vzkaz.

A za rohem klečel můj Martin. S tím svým šibalským úsměvem se zeptal „Vezmeš si mě?“ a podával mi jablko. Já jsem se smála, řekla „Ano.“, převzala jablko a obejmula, olíbala a omazlila toho báječného chlapa.

A proč jablko? Protože proč ne!

Ovšem originální nápad to není, inspirací mu bylo toto video.

TAK JAK?

Dobře, tak jakou vlastně chceme svatbu?

Naše neprolomitelné podmínky byly:

  • aby jsme měli co nejméně zařizování
  • aby nás stála co nejméně peněz
  • aby nám na ní bylo dobře

Že to nebude velká bílá svatba, to nám bylo jasné hned. Nic proti takovým svatbám nemám, sama jsem si jako host pár skvělých užila. Z pohledu svatebčana je to zábava. Ale jistojistě vím, že jako nevěsta bych si takovou svatbu nedokázala užít. Pravděpodobně bych zabředla do organizování a starání se o každou maličkost a ve výsledku bych se nedokázala uvolnit a užít si přítomného okamžiku.

Popravdě, nejdříve jsme uvažovali nad svatbou na radnici pouze se svědky. Ač by to splnilo všechny tři podmínky, cítila jsem, že to není vončo. Toužila jsem najít nějaké řešení, které bude mému srdci blíž než radnice.

Našla jsem ho. Je to vesnické stavení mé maminky, romantický kout vysočiny, kde je krásně. Tam to bude.

MALÉ PŘÍPRAVY NA VELKÝ DEN

1. ÚŘADY

Občanský zákon říká, že sňatečný obřad se uskutečňuje na místě, které k tomu určí orgán veřejné moci. Při tomto výběru přihlíží k vůli snoubenců (§ 663 odst. 1 občanského zákoníku – juchů, zase jsem si zaprávničila!). Prakticky to pro nás znamenalo, že jsme zašli na obecní úřad, v jehož okrsku byla i maličkatá vesnička, ve které jsme se chtěli brát. Tam jsme vyplnili potřebné papíry a prohlášení (mimochodem museli jsme se vracet, jelikož jsme napoprvé neměli údaje svědků). Vypadalo to, že tam nejsou na takové výmysly úplně zvyklí, nicméně po chvilce vofuků jsme se domluvili i na pevném datu a hodině, kdy nás sám pan starosta přijede oddat.

2. PRSTÝNKY

Vážně jsme zvažovali, že prstýnky přeskočíme. Jejich výměna při svatebním obřadu je jen zvyk, nikoliv povinnost. Volba je na snoubencích, ovšem je třeba to dopředu říct oddávajícímu (aby uzpůsobil svou řeč). Rozhodnutí, že prstýnky budou, bylo mé. Já žádné šperky nenosím, ale tomuto symbolu svatby jsem byla otevřená.

Nicméně opět jsme to neudělali tradičně. Ve zlatnictví jsme odmítli sety drahých svatebních prstenů a prostě koupili dva, které se nám z místní nabídky líbily (a které byly v naší velikosti).

Narozdíl od Martina já ten svůj prstýnek nosím. Stal se jediným šperkem, který mě zdobí. Má ruka si bez něj připadá naze.

3. SVATEBNÍ ŠATY

Svatební šaty nám také moc práce nedaly. Pár dní před svatbou jsme zajeli do nákupního centra s tím, že něco najdeme. Nevěděli jsme co. Já zapadla do Orsay a s mým břichem jsem se vešla pouze do jediných. K tomu jsem koupila čelenku do vlasů. Martin si pořídil novou košili.  Sumasumárum za dva a půl tisíce jsme měli i svatební šaty vyřešené.

4. POHOŠTĚNÍ

Jídlo? S maminkou jsem upekla skvělý ořechový dort. Nakoupili jsme na pořádnou vesnickou grilovačku. A byli jsme v sedmém nebi.

Co jsme naopak vůbec neřešili?

Třeba svatební kytku – já mám raději květiny, co žijí, a těch bylo kolem nás spousty. Nebylo svatební cukroví, nebyly dekorace. Fotografa jsme také neobjednali. Nechtěli jsme na svatbě nikoho „cizího“, tak jsme si řekli, že zkrátka poprosíme nějakého člena rodiny, ať nám dvě tři fotky udělá. A jak vidíte, fotky máme nádherné – no věřili byste, že je vyfotila moje báječná sestřička na mobil?

PSST! TAJNÉ!

Já v nejmenším nechci znehodnocovat velké okázalé svatby. Na pár jsem byla jako host a vždy to byla nádhera a zábava. Martin i já jsme ale lidé klidní, kteří neocení ruch. Je nám dobře v klídku, tichu, s pár přáteli.

Když už mám mít svatbu, tak ať je to opravdu svátek lásky. Ať máme prostor oslavit, že se máme rádi. Ať je to to hlavní. Děsila jsem se těch tradičních svatebních „šaškáren“ – úkoly pro ženicha a nevěstu, zametání rozbitého talíře, házení kytkou, první tanec… To vše může být sice skvělá zábava, ale já bych s tím na své svatbě nebyla v souladu. Přišlo by mi to zbytečné. Proč dělat něco, v čem nenacházím smysl?

Chtěli jsme se úplně odpoutat od tohoto konceptu tradiční svatby. Chtěli jsme, aby na ni hosté přišli uvolnění, bez jakéhokoliv načančání, v oblečení, které je jim pohodlné, bez dárků.

Proto jsme je pozvali na grilovačku. Jediný, kdo věděl o tom, že grilovačka je naše svatba, byli kromě nás naši svědkové – má maminka a Marťův brácha.

No popravdě, reakce byly různé. Třeba můj bráška opravdu uvěřil, že je na svatbě, až když do vrat vešel pan starosta v obleku. Mé sestřičce to tajnůstkářství bylo líto. Tomu rozumím. A děkuji, že se nakonec všichni s naším překvápkem smířili a nechali nás mít svatbu takovou, jakou jsme ji mít potřebovali.

OBŘAD

Byl krásný. Romanticky rozkvetlý vesnický dvůr, ticho, slunce. Já, on, v břísku naše dítě a kolem nás naši blízcí. Před námi pan starosta, muž jako hora, který krásnou řečí stvrdil náš záměr. Dvě „Ano“. Plačící maminky. Výměna prstenů (trefili jsme se oba na správnou ruku). A jeden dlouhý polibek.

Pak jsme jedli (já za dva!), povídali, smáli se. Grilovačka, víkendové vesnické odpoledne, prostě ráj na zemi.

Také jsme si vyšli na krátkou procházku i s naší dvorní fotografkou a udělali takové ty šíleně naaranžované kýčovité fotky, které jsou ale ty nejkrásnější, nejmilovanější, u nichž mi teče slza snad pokaždé, když je zahlédnu.

MANŽELSTVÍ

Vím, nevstupovala jsem do manželství s tou největší úctou k němu. Dnes jsem manželkou dva roky. Můj názor na manželství se zformoval. Byla k tomu ale třeba vlastní zkušenost, vlastní prožití toho, co dnes znamená, že jsem něcí manželka.

Náš vztah to nezměnilo. Neposílilo a už vůbec neoslabilo. Daleko významnějším krokem v našem vztahu bylo rozhodnutí, že chceme mít společné dítě. To byl ten závazek, který v nás oštemploval už tak zformovanou představu, že jsme dva, co spolu půjdou životem.

Manželství, to je opravdu jen „cár papíru“. Nicméně je to cár papíru, který pro mě má skutečnou hodnotu.

Tento společenský institut možná neodráží můj vnitřní pohled na život, ale společnost jako celek k němu má jasný postoj. Jsi buď svobodná nebo vdaná. Jsi buď slečna nebo paní.

Jsem „paní Kleiberová“ a na mé ruce je prsten. Dávám tím lehce čitelný signál, jaký je můj společenský status.

Mluvím-li o Martinovi jako o „mém manželovi“, naše rodinná situace je všem zcela jasná. Kdežto pojem „partner“ nebo „přítel“ nedává druhému moc šancí bezdalšího odkrýt naši životní etapu.

Manželství pro mě není potvrzení našeho vztahu, naší lásky. (Dokud bude tak snadné a běžné se rozvést, nemohu manželství brát jako něco víc.) Je to pro mě ukotvení našeho společenského statusu.

Vlastně velmi upřímě řečeno, manželkou nejsem kvůli sobě, ale kvůli společnosti, ve které žiji.

Je to tak jednodušší a výhodnější. Z hlediska práva i toho, co je ve společnosti bráno za standardní.

Ctím tedy manželství. Má svou hodnotu. Jsem ráda Martinovou manželkou a jsem ráda, že on je mým manželem.

A ta svatba, ta byla zkrátka boží.

 

 

„Mojí vášní je MINIMALISMUS. Přišla jsem na to, jak žít jednodušší život, který mi dovoluje jasně myslet a s klidem v duši se soustředit na to, co je pro mě opravdu důležité. Chci lidem představit tento životní styl, pomoci jim pochopit jeho podstatu a ukázat jim cestu, po které mohou kráčet a odhazovat to, co je tíží, ať jsou to věci nebo myšlenky.“ Přečti si můj celý příběh tady >>
Komentáře
  1. Lydia napsal:

    JAK ZÍSKÁM EX EXUS HANDBAND ZPĚT S POMOCÍ SKUTEČNÉHO A EFEKTIVNÍHO SPLAVU OD DR Sunny Jmenuji se Lydia Gomezová, nikdy jsem si nemyslel, že se znovu usmívám. Můj manžel mě nechal s dvěma dětmi na rok Myslel jsem, že ho znovu neuvidím, dokud jsem se nestretl s lady jménem Maria, která mi vyprávěla o kouzelníkovi jménem Dr.Sunny, dala mi jeho e-mailovou adresu a číslo mobilního telefonu, kontaktovala jsem ho a ujistil mě, že 48 hodin, můj manžel se vrátí ke mně, Za méně než 48 hodin se můj manžel vrátil a začal prosit o odpuštění, že je to práce ďáblů, takže jsem až dosud překvapen tímto zázrakem, nemohl jsem si představit, ale jakmile kouzlo bylo obsazeno, otěhotněla jsem a porodila mé třetí dítě, pokud potřebujete od něj pomoc, můžete se na něj obrátit prostřednictvím e-mailu: drsunnydsolution1@gmail.com Nebo WhatsApp nebo mu zavolejte: +2349030731985
    Dr.Sunny také léčí:
    1. HIV / AIDS
    2. HERPES 1/2
    3. RAKOVINA
    4. ALS (Lou Gehrigova nemoc)
    5. Hepatitida B?
    6. Pokud chcete otěhotnět

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů