Na co jsem si přišla po půl roce s capsule wardrobe

Od chvíle, co jsem se začala zajímat o minimalismus, jsem na to všude narážela. A odolávala jsem, seč mi síly stačily.
Jenže teď v tom jedu taky. Už od zimy.
A je to jízda s velikým J.

Mluvím o mém CAPSULE WARDROBE (= CW), čili KAPSULOVÉM ŠATNÍKU.

Pokud vám to nic neříká, tak se to pokusím ve veliké, ohromné zkratce popsat. Capsule wardrobe je šatník, ve kterém máte sakra málo oblečení, ale zato je tak perfektně vystavěn, že vám nic nechybí. Je to ideální cesta, jak vnést minimalismus do veliké kapitoly vašeho života. A měl by vám zaručit, že vždy budete „mít co na sebe“.

Pravidel, rad a návodů, jak ho vytvořit, jsem četla dost. A svou „moudrost“ jistě jednou sepíšu, ale ne dnes. Dnes to bude krátké a v bodech.

(Hurá Pájo, konečně jsi pochopila, že jsi většinou ukecaná až hanba!)

Protože už je venku více léto než jaro (které se dle mého názoru letos někam zatoulalo), pustila jsem se dnes do přípravy mé letní kapsule.
A přitom jsem přemýšlela – co jsem si za ten půl rok s CW uvědomila?

A tak jsem ty svá moudra hned sepsala. Hleďte:

1) Počasí v České republice mi to teda moc neulehčuje.

Při přípravě CW tradičně vycházíte ze sezón – čili kolik se u vás střídá ročních období, tolik CW máte. Jako češka tedy vytvářím 4 kapsulové šatníky – jarní, letní, podzimní a zimní.

Nojo, ale je tu ALE.

Pamatujete, jak jste se ve školičce učili, kdy začíná které roční období? Já taky, a asi mi to je dost na nic. Protože za posledních pár let jsou Vánoce na podzim, v březnu dvacet cenťáků, jaro jednoduše není a v dubnu můžeme chodit v plavkách.

Tak to je lehká komplikace. Co si počít se třemi páry kalhot, když bych zrovna spíš potřebovala kraťásky a sukně? Pak musíte s momentálním CW pracovat jako s proměnlivým celkem, musíte ho přehodnocovat a zasahovat do něj.

2) Když mám chuť pořídit si něco nového, jdu nakupovat do vlastní skříně.

Tohle je „game changer“.

Dřív jsem samozřejmě na začátku každé sezóny nakupovala výbavičku. Ačkoli jsem nepotřebovala. Znáte to? Nutkání si něco hezkého nového pořídit. Odměnit se, udělat si radost, nebo jen zahnat stres. Tomuto impulzivnímu nakupování by měl CW zatnout tipec.

Při tvoření CW na toto léto jsem se cítila přesně, jako bych byla v nákupáku a vybírala ty letní trendy kousky. Já vážně za toho půl roku, co bylo oblečení uloženo, zapomněla, co tam vlastně mám. A radost z těch nových-starých kousků byla podobná, jako kdyby ještě voněly obchoďákem.

3) Čím dál víc si uvědomuji, co je můj styl.

Málo kousků v šatníku, řekněme 36, vás donutí přemýšlet.

Máte málo místa na vyjádření se. Osekáte vše, co nejste vy, co vás nevystihuje. Už nemůžete mít v šatníku to, co je nepohodlné nebo co nosíte zřídka, protože je to divná barva nebo vzor.

Uvědomíte si, které kousky jsou pro vás důležité – to jste vy.

Ještě nejsem u konce, ale začínám se nacházet.

4) Jsem hodně, ale opravdu hodně vybíravá.

Toto poznání úzce souvisí s tím předchozím. Jelikož jsem si začala uvědomovat svůj styl, vím, co chci.

Když už se rozhodnu, že je třeba nějaký kousek dokoupit, je to dost dlouhý proces.

Musí se hodit ke zbytku šatníku. Musí být kombinovatelný. Jelikož nosím pod 40 kusů oblečení, neustále je točím. Aby to ten kousek vydržel, musí být chtě nechtě kvalitní. A proto jsem přesně ten typ otravného zákazníka, co je ve zkušební kabince půl hodiny a zkoumá tam kvalitu látky, podšívku, švy, kvalitu střihu.

A jen tak mimochodem, abych ten hadřík koupila, musím se do něj po vyzkoušení zamilovat. Musím říct „Ty kráso Pájo, ty jsi teda kóča, to je bomba!“

No nebudu lhát, často ostrouhám. A odcházet po třech hodinách z Chodova s prázdnýma rukama, to je opravdu k naštvání.

(O lásce ke svým věcem už jsem psala – článek O botách a o lásce.)

5) Nebojím se investovat.

No nekup to, když je to tak levný.“ = běžná nákupní fráze.

Ale přesný opak myšlení člověka, co má CW.

Je to tričko za 120 kč? … Hádám, že látka je řídká, švy jsou povolené a udělané dost mizerně, a je to křivě střižené. Po pár vypráních se tričko začne křivit a bude vás rozčilovat při žehlení. A také budete hledat nůžky, abyste ustřihli ty rozpárané švy vespod. A raději se ani nebudu rozepisovat o tom, že takové triko nikdy nemohlo být vyrobeno eticky – čili nikdy za něj ten, co ho v Číně či Indii ušil, nemohl dostat adekvátní odměnu (nebo alespoň lidské pracovní podmínky).

Když objevím kus oblečení, který splňuje vše, co od něj očekávám (kvalitou i vzhledem), nebojím se do něj investovat.

A nemluvím tu o obřích částkách, to vůbec ne. Ale dát třeba 2000 Kč za plavky, to jsem dříve považovala za rouhání („asi milionáři, když vyhodí takovejch peněz za jeden kus…„). No teď ty plavky mám a jsem z nich odvařená. Miluju je. Jsou to mé jediné a očekávám, že mi vydrží pěkných pár let.

6) Oblečení na doma? To je zase jiný příběh!

Hele, věc se má tak – jsem čuně a mám doma dítě, co je čuně přirozeně. Není výjimečné, že zašpiním tři trika a dvoje tepláky denně. Takže těch domácích hadrů je krapet více, vlastně mají celý oddělený samostatný šatníček.

7) Achjo, zase musím žehlit…

Může se vám lehce stát, že budete ráno stát před prázdnou skříní. Všechno vaše oblečení je totiž nevyžehlené, nebo hůř, stále nevyprané.

Takže oproti dřívějšímu zvyku (všimnout si koše s nevyžehleným prádlem až ve chvíli, kdy je vyšší než má dcera) odzvonilo.
Peru několikrát týdně a žehlím minimálně jednou. A ne, že by mě to nějak moc bavilo…

8) Odžmolkovač je kámoš.

Zas ta samá písnička – máte málo oblečení. Nestačí, že je kvalitní. Aby vydrželo, musíte se o ně starat. Musíte ho hýčkat tak, že na vás bude visačka se symbolem „prát na 30 a nedávat do sušičky“ pyšná.

No a já našla tu nejlepší aktivitu, která mi pomáhá vyrovnat se se stresem a zklidnit se. Není to jóga ani meditace… Je to odžmolkovávání.

Něco tak uspokojivého jako je dvacet minut odžmolkovávat svetr jen tak nenajdete.

(Teda napadá mě pár lepších aktivit, ale ty zase nejsou tak praktické 🙂 )

9) Větu „Nemám co na sebe.“ vystřídala věta „Na tohle teď nemám náladu.“

Když je váš šatník promyšlený a nepřeplněný, tak budete vždy mít co na sebe (pokud není vše v koši na prádlo, haha). Už netrpíte rozhodovací paralýzou, už je to snadné.

Jenže… já si oblečení vybírám podle své nálady.

Pro mého manžela je to naprosto nepochopitelné. Ženy, chápete mě aspoň vy?

Někdy prostě nemám náladu na sukni a na barvy, chci v černé zakrýt nafouklé břicho. A jindy se mi chce udělat ze sebe spanilou vílu a všem vnutit svou ženskost.

A když operujete jen s CW, můžete se cítil svázáni. Je třeba ho vytvořit opravdu chytře.

(„Nemám co na sebe“ – tahle věta figuruje hlavně v mém článku Jsi rozený minimalista? Já ne.)

 

10) Je to kreativní proces.

Koukám se na své oblečení jinak. Plánuji, vymýšlím, představuji si. Objevuji samu sebe. Vytvářím strategii.

Každý můj nákup je promyšlený zprava i zleva.

Tvořím.

A to mě na tom baví.

 

A jejda. Zase je to dlouhý jako týden před výplatou. Pardón.

 

 

Capsule wardrobe je pro vás v nedohlednu? Začněte protříděním své stávající skříně – v tom vás podrží e-book Nech to jít – jen stahujte. 🙂

„Mojí vášní je MINIMALISMUS. Přišla jsem na to, jak žít jednodušší život, který mi dovoluje jasně myslet a s klidem v duši se soustředit na to, co je pro mě opravdu důležité. Chci lidem představit tento životní styl, pomoci jim pochopit jeho podstatu a ukázat jim cestu, po které mohou kráčet a odhazovat to, co je tíží, ať jsou to věci nebo myšlenky.“ Přečti si můj celý příběh tady >>
Komentáře
  1. Lucie napsal:

    Díky za vhled do CW! 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů