Máma, která nekojila

Ahoj mámo, ty, co nekojíš.
Chci ti říct pár věcí. Je pro mě důležité, aby sis je přečetla.

Před 16 měsíci jsem sváděla stejný boj jako ty, boj o kojení. Byla jsem tam taky.

Tohle ti chci říct.

Mámo, vím, že kojení není vůbec snadný.
Mámo, to, že nekojíš, je úplně v pořádku.
O nic nepřicházíš.
Své dítě o nic neochuzuješ.
Mámo, nejsi špatná máma.


Tento článek není vůbec proti kojení. A už vůbec není směřován proti maminkám, které kojí. Těm chci jen říct – je to paráda, že kojíte. Jen tak dál. Jste skvělé!

Kojení je palčivé téma. Znám maminky, kterým to jde samo a mohly by odkojit celé jesle. Daleko více ale znám žen, pro které ten přirozený proces nebyl vůbec automatický. Pokud patříte mezi ně, pak jste se asi ztotožnili s myšlenkou, že kojení je dřina.

JAK TO BYLO S NÁMI

Je fér seznámit vás s tou mojí kojící historií. Z dnešního článku to zdaleka není to nejdůležitější. Nechci tu psát o tom, jak moc bylo kojení pro mě těžké, nepíši žádný lítostný příběh. Ale přeci jen, bez toho by celý článek nedával smysl, neměly byste důvod, proč mi věřit.

Takže, bylo to asi nějak takhle:

Měla jsem doma miminko. Byl mu týden. Voňavé, heboučké, dokonalé miminko. Z porodního sálu, kde se odehrál ten příšerný porod, ty nejhorší chvíle mého dosavadního života, jsem odjela na lehátku jako žena, která VÍ, že zvládne COKOLIV.
Byla jsem silná. Byla jsem neohrožená.

Uběhl týden a já jsem seděla v jednu ráno na sedačce v našem malém bytě, v rukou toho tvorečka, který byl momentálně středobodem mého světa. Chtěla jsem být dobrou mámou, chtěla jsem mu dát všechno na světě.

Na kojení jsem se těšila už několik měsíců. Jaké to asi bude? Byla jsem zvědavá, jaký je to pocit, když se dítě přisaje, bolí to? V hlavě jsem měla usazené ty myšlenky, které kolují dnešním světem…

Kojení je správné, protože je přirozené. Je to to nejlepší, co můžu svému dítěti dát. Je to dar. Jen kojení mu zajistí pevnou imunitu a duševní pohodu. Je to jedinečné a neopakovatelné spojení s matkou. Nenahraditelné. Kojení je něco, za co se musí bojovat. Dobrá máma kojí. Sunar je zlo, nikdy bych ho dítěti nedala.

Teď zpátky. Sedím na sedačce v jednu ráno s miminkem na rukách a chci ho nakrmit. Nejde to. Nejde to a já se snažím, trpělivě, s láskou se snažím přesně následovat vše, co jsem si nastudovala. Je to nepříjemné. Nejde to.

Zkoušela jsem mnohé – bez kloboučků, s kloboučky, různé polohy. Nic naplat. Pročítala jsem rady, diskuze, brožury. Jedno kojení nám zabralo i hodinu a půl. Malá plakala, já jsem plakala.

Má trpělivost se změnila ve frustraci a naštvání.

Máma se stala nervózní mámou.

Manžel viděl tu mizérii. Přišel za mnou, objal mě a poprosil mě, abych už nekojila. Řekl tehdy „Pavlí, malá potřebuje maminku, která bude v pohodě. Prosím, už se na to vyprdni.“

 

A já už nikdy nekojila.

 

Vím, že to bylo dobré rozhodnutí. Víte, jak to poznám? Vždy, když se definitivně pro něco rozhodnu, tělem mi projede zvláštní pocit, vlna energie. Ten pocit je buď příjemný, nebo ne. A tehdy, tehdy byl uvolňující, zklidňující, odplavující tlak a strach.

To ale nebyl konec příběhu… Já totiž začala mléko odsávat a malá ho dostávala z lahve. Kdo někdy odsával, tak ví, že časově je to fakt pakárna. Než jsem si odsála obě prsa, často uplynulo i 45 minut. Já ale držela, vedena vidinou, že budu špatná matka jen napůl.

CHTĚLA JSEM TO VZDÁT. Už se tím nezaobírat. Ale pak jsem se podívala na tu svou holčičku, sevřel se mi žaludek, zatnula jsem pěsti a šla zase pro odsávačku. I přes ty záněty prsa s horečkou, i přes tu únavu z několika odsávání za noc. Chtěla jsem svému dítěti dát to, co mu má máma dát.

Odsávala jsem dva měsíce, když mléka bylo čím dál méně. Ani častější odsávání nepomohlo, zkrátka jsem musela začít s umělým mlékem. Netrvalo dlouho a umělé mléko nahradilo to mé zcela.

Věřím, že má zkušenost bude podobná jako zkušenost mnoha maminek. V kostce to jsou všechno podobné příběhy – máma chce kojit, ale nejde jí to. Máma bojuje. Máma je přesvědčena, že tím, že by dítě nekojila, by ho o něco ochudila. Že by byla špatná matka. Hanba.

NĚCO TADY SMRDÍ…

Jsme zase u toho. U nesmyslu, o kterém jsem už psala (tady) – „dokonalá máma“.

Těm informacím se nelze vyhnout…

  • Kojení je to nejlepší pro vaše dítě.
  • Dítě by mělo být kojeno minimálně do X měsíců věku.
  • Jen v mateřském mléce je to, co dítě potřebuje.
  • Každá žena se může rozkojit.

Tímto je budoucí máma naplněna, toto má vepsané v mysli. Nesetkala jsem se nikdy s budoucí mámou, která by dopředu věděla, že své dítě nechce kojit.

Dejme tomu, že máma kojit chce, ale nejde to. Důvodů může být hromada. Máma je plná lásky a zodpovědnosti. Taky je plná strachu. V hlavě jí běží ty moudré věty, že kojení je to jediné správné, a ona se cítí jako ZLOČINEC. Když nebude kojit, znamená to, že nedopřeje svému dítěti to jediné, co je pro něj dobré. Že její dítě bude kvůli jejímu SELHÁNÍ ochuzené, nebude prospívat, že mu tím ublíží.

A teď další pecka – máma jde do diskuzí. Tam si přečte inspirativní příběhy žen, které také bojovaly s kojením a které se nakonec rozkojily – happyend. Čte o tom, jak ty ženy strávily celé dny a týdny tím, že si šly za svým cílem. Jak pro ně neexistovala jiná možnost, než kojit. Jak to může dokázat každá žena, pokud opravdu chce.

Já jsem se od té doby zapřísáhla, že do maminkovských diskuzí na internetu jaktěživ nevstoupím. Ve mně totiž zanechaly hořký pocit samoty. Nikde jsem tam nečetla nic, co bych tehdy potřebovala číst. Cítila jsem se jako budižkničemu.

MŮJ ODVÁŽNÝ NÁZOR

Tento článek vlastně píšu pro sebe a pokud by to šlo, poslala bych si ho do minulosti.

Tohle je pro vás mámy, pokud jste stejné jako já. Pokud to, co běžně na internetu najdete o kojení, nepomáhá, pokud vás to akorát znervózňuje a vůbec z toho necítíte podporu.

Možná jste ale máma, které nad mým článkem nesouhlasně vrtí hlavou. Možná jste taková ta máma bojovnice, která to musí dokázat, musí to překonat, neexistuje pro ní jiná varianta. Vy najdete to, co potřebujete, všude na internetu a v knihách. Tam vás podpoří. Já vám moc fandím! Kojení zvládnete, jste přece bojovnice!

Já ale nejsem bojovník. Já hrozně špatně bojuji. A velmi nerada bojuji. Pro mě znamená boj vysílení, temnotu, odliv pozitivní energie, neklid. Mně nedělá dobře žít v napětí, naopak. Já jsem takový ten typ, co potřebuje být uvolněný, s hlavou bez tlaků, aby se něco pohlo a aby to šlo. Pak se teprve u mě začínají problémy řešit. Dokud o něco bojuji, není to se mnou v souladu. Můj muž říká: „Ono to nějak dopadne. Ještě se přece nestalo, že by to nějak nedopadlo.“

Já vám teď něco řeknu. Máte dovoleno se mnou nesouhlasit. Tak schválně:

Já tehdy potřebovala slyšet, že je to v pořádku, že se rozhodnu nekojit. Že kojení není důležité. Čtete správně – že NENÍ DŮLEŽITÉ. To je myšlenka, která jde úplně proti proudu, že?

Ale já vám to maminky prostě musím napsat. Kojení není důležité. Je to fajn. Ale není to to zásadní.

Já jsem tehdy v mysli mluvila se svou dcerou. Mluvila jsem s ní jako s dospělým člověkem, jako by jí bylo 23, co tehdy mně. Říkala jsem jí, co se děje. Že mě kojení netěší, že potřebuji toho nechat. Představovala jsem si, jak mi v budoucnosti má holčička děkuje. Slyšela jsem jí říkat toto: „Maminko, děkuju, že jsi byla má zem. Že jsi tu byla kdykoliv jsem potřebovala. Že jsi byla pevná, klidná, že jsem se od tebe mohla odrazit a vyskočit vysoko, jak jen to bylo možné. Děkuju, že jsi měla v srdci mír, že jsi nebojovala, ale jen byla. Cítila jsem, že je vše v pořádku. Že mi nic nehrozí. Děkuju, že jsi můj život naplnila láskou, porozuměním. Že jsi mi nikdy nedala nálepku, že jsi mě nesoudila. Dík, že jsi byla můj přítel…“

Tehdy mi toho má budoucí velká (tehdy malá) dcerka řekla ještě daleko víc. Řekla i pár věcí, které jsou jen mezi námi. Ale víte, co neřekla? Neřekla „Dík, že jsi mě kojila.“

Neřekla to, protože kojení nenahrazuje klid v duši, lásku v srdci, porozumění, pevnou zem pod nohama. A u mě to bylo BUĎ a NEBO.


Mámo, vezmi si z těchto slov co potřebuješ. Nemusíš se mnou vůbec souhlasit, to je v pořádku. Měj svou pravdu, jako já mám svou.

Ale nikdy, už nikdy si nevyčítej, že jsi nekojila své dítě.

Díky.

 

„Mojí vášní je MINIMALISMUS. Přišla jsem na to, jak žít jednodušší život, který mi dovoluje jasně myslet a s klidem v duši se soustředit na to, co je pro mě opravdu důležité. Chci lidem představit tento životní styl, pomoci jim pochopit jeho podstatu a ukázat jim cestu, po které mohou kráčet a odhazovat to, co je tíží, ať jsou to věci nebo myšlenky.“ Přečti si můj celý příběh tady >>
Komentáře
  1. Martina Uradnikova napsal:

    Vdaka za clanok, myslim, ze je velmi potrebny. Nam sa narodili dvojcata a ako neskusenu matku ma naucili toto:

    1. Napriek tomu, ze v nasej norskej porodnici bol udeleny diplom za podporu dojcenia a skutocne cely gang sestriciek sa vo dne, v noci snazil dojceniu napomoct, vzhladom na stav matky a deti sme odchadzali z porodnice po tyzdni s dvoma flaskami.

    2. Kazde dieta je ine: Jedno sa rozdojcilo po 8! tyzdnoch a zostalo mu to az do troch rokov. Druhe dieta nevedelo z prsnika pit, iba kusalo, ked sa naucilo sat, nebolo dost trpezlive cakat na to, kym tok mlieka bude dostatocny, hnevalo sa, vrtelo, odstrkovalo prsnik a vrieskalo do bordova. Vtedy sme to museli dokrmit z flasky. V troch mesiacoch sme pokusy o dojcenie zabalili.

    3. S manzelom sme sa smiali ze mame jedneho ‚savca‘ a jedneho ‚krasavca‘.

    4. Priznat si nedojcenie je neskutocne tazke. Vzdy som sa pytala, ci viem urobit este nieco viac, aby som tejto veci napomohla. S odstupom casu si myslim, ze som urobila maximum. Kazda mamka v podvedomi citi, ze uz toho bolo dost! Aj keby este existovali tri miliony podpornych prostriedkov ten vnutorny timeout uz pracuje v prospech dalsieho vyvoja jedinca i rodiny.

    5. Paradoxne ukludnujuce slova som dostala prave z opacneho tabora. Nie vsetky laktacne poradkyne su padnute jednosmerne na hlavu, napriek tomu, ze idu svoju liniu. Pavlina Kallusova z Brna sa vtedy pokusila moju situaciu rozobrat z jej hladiska a to velmi dosledne a podrobne, s laskavym pristupom a milym slovom. Ja som si uvedomila, ako daleko je nas vlak od hlavneho prudu, to bol pre mna dolezity moment.

    6. Nemyslim si, ze nedojcene dieta si nevytvori dostatocne pevny vztah s matkou. Aj ked uznavam, ze dojceny syn si viac potrpi na hladkanie a pusinkovanie, druhy syncek potrebuje viac ‚padnut‘ cely do narucia a tiez si viac potrpi na ocny kontakt a slovnu vymenu. Podla rovnakej intenzity, akou sa dozaduju pozornosti si myslim, ze nas obe deti lubia rovnako – najviac ako vladzu celym svojim detskym srdieckom.

    • Pavla Kleiberová napsal:

      Martino, moc děkuji za zajímavé čtení. Přeji krásný život se savcem a krasavcem 🙂

  2. Berry napsal:

    Konečně něco rozumného. Po císaři jsem se snažila rozkojit. Nešlo to. V nemocnici mi to rozehnali tak málo, že jsem odsala jen 30 ml dohromady z obou prsou
    Malá v nemocnici nechtěla vůbec k prsu. Neteklo nic. Tak se nebude snažit. Doma jsem se snažila odsavat, ze se to rozjede. Ale mléko se nakonec úplně ztratilo. Cítila jsem se hrozně. Ze Mě budou lidi odsuzovat, ze jsem špatná a nejsem opravdová matka. Známá porad psala ať tohle a tamto, ze to prostě musí jít.. A ze to musí jít.. A pořád se na to ptala a já ztoho byla hodně špatná. Někdo by měl vysvětlit, že je normální a vporadku nekojit, když to nejde.

  3. Anonym napsal:

    Dekuji Víc ani psát nemusím ❤️

  4. Katrin napsal:

    Měla jsem to podobně. Od začátku byl problém s přisátím, a to jsme měly po porodu 2 hodinový nerušený bonding, nenastala žádná separace ani potom, nebyl žádný dudlík… Mléka jsem měla fakt hodně, ale malá neustále plakala a nechtěla se přisát odrážela se ode mne ručičkami, nakonec jsme to v porodnici zvládly a mohly domů. Cítila jsem hrdost, že nakonec kojíme a doma to zvládly do 2 měsíců, pak se vrátily zase problémy a bylo po kojení. Malá mi chytla první rýmu a možná se do toho přidal i bojkot. Začala jsem odsávat, abych o mléko nepřišla a zkoušela alternativně dokrmovat, malá nechtěla a plakala hlady, zoufalá jsem nakonec dala flašku, malá ji přijala a já se uklidnila, že přestala plakat. Nakonec jsem odsávala do jejich 6 měsíců, mléka bylo postupně míň a míň. Zkoušela jsem během těch problémů odbourat tu láhev, ale už to nešlo. Myslím že si malá zafixovala prso problémy, láhev lépe teče. Ještě chci podotknout, že malou mám od začátku v posteli, dávala prso na požádání, nosila v šátku a stejně ty problémy nastaly a já z toho byla psychicky na dně, že jsem nakonec dala tu flašku a tím to nadobro pokazila. Dlouho jsem se cítila na dně, že jsem selhala, že jsem to vzdala a ty diskuze to taky neusnadnily. Když jsem přešla na UM a srovnala si v hlavě, že jsem udělala maximum, tak jsem si malou konečně začala užívat a hodně se uklidnilo, když jsem byla najednou klidná i já. Děkuji za článek, protože mi mluví úplně z duše.

    • Pavla Kleiberová napsal:

      Katrin jak já vám rozumím. Prožila jste s malou těžké chvíle a vím, že je opravdu bolestivé kojení vzdát. Mnoho maminek mi píše, že ve chvíli, kdy začaly dávat UM, viděly to celkové zlepšení a ty špatné emoce postupně odezněly. Přeji vám i dítku krásný život 🙂

  5. Petra napsal:

    Krásně napsané…děkuji.
    Můžu upřímně říct,ze jsem se nesetkala s přímou negativní reakci na moje „nekojení“…možná za zády,možná beze mě ano….
    Ale….snažila jsem se 3 týdny a musím říct,že celá peripetie okolo kojení,byla mnohem horší než porod….nakonec mě paradoxně „vysvobodila “ laktační poradkyně a mě se ulevilo a začala jsem si teprve užívat mateřství a moji malou dcerku a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala….dcerka prospívala a prospívá naprosto bez problémů,je hodně odolná i vůči nemocem a přísavka je to i bez kojení:)….ještě jednou děkuji za článek a vaše sdílení a pište dál

  6. Krystina napsal:

    Ja bych chtela jen rict, pro ty, co chteji a nejde to a hodlaji rozbalit, ale treba jeste hledaj posledni moznost. Kojeni slo sice ok, ale jedno trvalo hodinu i dele. Prislo mi to divne, ani podle obrazku a popisu to nedelal spravne, ale tak co. Ted vim, ze jsme meli stesti, ze jsem mela silny spousteci efekt. Syn ma jak mirnou podjazykovou uzdicku, tak hlavne mel silnou horni retni uzdicku, na ktere se prislo o vic jak rok pozdeji. Nikdy nemel prso v puse cele, jen bradavku a pokud to netece dost samo, dite to vysat nedokaze. Jen takova zkusenost. Uz kolikrat se mi vyplatilo zkoumat proc a nalezla cestu, tak treba nekomu pomuze.

    • Pavla Kleiberová napsal:

      O tomto problému jsem už také slyšela, maminky to ani nenapadne, že v tom může být zakopaný pes… Moc děkuji za připomenutí! 🙂

  7. Anonym napsal:

    Ano, hezky napsane, ja sem ta nekojici matka, nestydim se za to.prvni ditko kojene par tydnu ale …. moc faktoru,ktere uz nejdou dokazat(abkm) a druhe ditko uz v porodnici nekojene a rovnou zastavena laktace, radeji s detma sem do 4 let doma a obema, dam jim vic nez nektere matky detem ktere jsou kojene do…. a pak ve dvou letech odsekle od matky a sup do centra pro deti a leti do prace. Ano, sem ta matka co nekoji, nenaplnuje me to, vadi mi to…. a sem konecne na to pysna, ze to reknu okoli naplno.bohuzel jsem ve svem okoli jedina a take odsuzovana. Po druhem.diteti mi to je jedno:), jsem spokojena vyrovnana unavena matka;) a deti spokojene 🙂 je mi jedno co rika okoli, me deti zatim nemarodily a stale bez atb a to musim zaklepat kolem me kojene deti i ve skolce stale atb….. neni to jen o kojeni, castecne i o tom, co mame ve vinku od poceti……kojeni zdar a kojte co to da, ale neodsuzujte matky, ktere nekoji, kolikrat dokazou dat diteti vic …..

    • Pavla Kleiberová napsal:

      Máte pravdu. Vím, jak těžké je být ve svém okolí jediná a necítit za sebou žádný druhý hlas, který by podporoval a obhajoval, když my zrovna nemůžeme. Je to únavné. Ale pak se podíváte na ty svoje poklady a víte, že vám všichni ostatní mohou být ukradení 🙂 Přeju vám ten spokojený, vyrovnaný a unavený život, mějte se krásně 🙂

  8. Michaela napsal:

    Já bojovala o kojení půl roku. Paradoxně mi nejvíce pomohla slova poporodní sestry, že po císaři se ještě žádná žena plně nerozkojila. A že trpím své dítě, že mi umře hlady a s takovýma bradavkama ani kojit nemůžu. Tehdy jsem se rozhodla bojovat a jí ukázat. No, byl to krušný půl rok, hodinové kojení po dvou hodinách bylo normální, byly dny, kdy jsem prokojila celé. Záněty na denním pořádku. Pak jsem změnila stravu, komplet vynechala mléko, které každá správná matka musí pít, aby mohla kojit. A světe div se, do týdne bylo všechno pryč.
    U druhého už to bylo lepší, ale i on pil po dvou hodinách, kojení trvalo hodinu Ve dne v noci. V té době se k intoleranci laktózy u staršího přidala nesnášenlivost lepku a já nuceně najela i na bezlepkovou dietu. A zase rázem pohoda, byť i mladší byl labužník a kojil se hodinu. Třetí potřeboval pít opět velmi často, žádný tříhodinový interval se nekonal. Nakojený byl ovšem za pět minut. A stejný cvalík jako ti dva starší. Teď to mé děti mají tak, že dva starší sedí u snídaně hodinu a jídlo si vychutnávají. Ani ostatní děti v jídelně je nepřimějí ke spěchu. Ten nejmladší má prázdný talíř hned.
    Trable s kojením můžou mít (aspoň u nás) i jiné příčiny, s výjimkou dvou lékařů (a že jsem jich vystřídali hodně, děti totiž nemají klasickou celiakii a intoleranci mléka, ale nesnášenlivost projevující se dost netypickými příznaky) nikdo neviděl souvislost se stravou matky a považovali to za nesmysl. Nakonec jsem doma zjistila, že i já jsem to v dětství měla podobně, tehdy to ale máma odbila tím, že si vymýšlím a jsem rozmazlená. A to si myslí doteď a je schopna dětem narvat rohlík s máslem.

  9. Katerina napsal:

    Pavlo, děkuji Vám za článek.
    My jsme s dcerkou bojovaly asi tri mesice. Byla jsem po cisari, uzkosti, unava. Pritom se dcerka hned na poprve krasne prisala a sosala, ale nebylo zpocatku moc mlika a uz z nemocnice jsme sly s flastickou. Nasledne jsme zkousely duly, poradkyne, rady ze vsech stran, ale mlika stale malo az jsme po nejake dobe skoncily jen u sunaru. Mela jsem jeste nekolik mesicu strasne vycitky, ze jsem to nezvladla, ze jsem mela vice bojovat, protoze ostatni matky to zvladly. Dokonce jsem se na strankach jedne LP dozvedela, ze se rozkoji i zena, ktera miminko adoptuje… to jsem si pak pripadala jako mimozemstan.
    Myslim si, ze na zeny je v dnesni dobe kladeny obrovsky tlak, vzdyt je to tak priroze, tak proc to nejde… Chtelo by to vice clanku, podobnych tomu vasemu, aby se matky uklidnily a necitily se jako vrazedkyne, kdyz to proste nefunguje.
    Dnes vidim, ze to jde i bez toho.. mala je zdrava a spokojena.. krmim ji laskou a to vyda za vsechno mliko sveta 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů