JEN MÁMA

Dnes jsem neměla v úmyslu psát článek. Naordinovala jsem si „sosací“ den, což v mé mluvě znamená energii nevydávat, ale nasávat. Nevařit, neuklízet, nemalovat se, číst, koukat, poslouchat. Ale tyhle myšlenky ve mně straší už dlouho, musí ven.

Jsem máma asi rok a tři měsíce.

Jaká jsem máma? Prostě máma. Víc k tomu už nepřidávám.

Nejsem máma špatná, dobrá, perfektní, pořádná či nepořádná, puntíčkářská nebo volnomyšlenkářská.

Teď už jsem jen MÁMA.

Nebylo to tak vždy. Když má holčička přišla na svět, mé myšlení bylo úplně jiné, daleko klikatější, s rozcestími a slepými odbočkami. Byla jsem máma unavená, šťastná (že jsme zdravé), nešťastná (že nemůžu kojit), citlivá a snaživá. Chtěla jsem být máma skvělá, ukázková, co si se vším umí poradit. Bála jsem se, že jsem máma špatná, neschopná a hloupá.

BOJ! BOJ! BOJ!

Za tu roční jízdu se obrázek mého života coby mámy dost změnil. Teď mi stačí být máma. Když za mnou má malá přicupitá a s šibalským úsměvem kouká, jakou srandu by vyvedla, aby mě rozesmála, já v těch očích vidím, že nepotřebuji být nic jiného, než máma. Vím, že ona potřebuje pouze „mámu“ – bez podmínky, bez přívlastku. Ženu, jejíž vůni má navždy vrytou do paměti. A potřebuje, aby s ní ta žena BYLA. Tak jednoduché to je.

Když žena porodí dítě, najednou sdílí 24 hodin každého dne s malým tvorem a musí se s novou podobou života nějak srovnat. Já jsem do té doby měla pár rolí – byla jsem mimo jiné vysokoškolačka a lektorka jazyků v jazykovce. V takových prostředích panuje souboj, soutěž. Musíte ze sebe dostat to nejlepší, musíte se snažit, mít ty nejlepší výsledky. Hledí se na váš výkon, výsledek, je měřen váš úspěch a je porovnáván.

A pak to vše ustane a vy jste doma s miminkem.

A přichází něco velmi zajímavého. Něco, čeho jsem si všimla v kolektivu maminek a sama se tím nechala na nějakou dobu pohltit…

Mámě začne být málo být mámou.

Dosavadní život jí vycvičil v hraní té hry, soutěže o úspěch. Máma potřebuje nějak poměřit, jakou je mámou. Začne souboj.

Pravidla těch dostihů jsem pochopila asi nějak takto:

Máma musí kojit. Máma musí vařit přesnídávky z bio zeleniny a masa z volného chovu. Máma, jejíž dítě se poprvé posadilo, získává 10 bodů. Máma, jejíž dítě už leze, získává 15 bodů. Máma musí dítěti poskytnout ty nejlepší možnosti rozvoje – minimálně herničku a plavání. Máma musí dítě vychovat. Ale správně (tento bod bohužel pravidla dále nerozvádějí, nejspíš potřebujete speciální klíč k odemknutí dalšího levelu, kde se to tajemství skrývá). Mámě připadá málo být jen „mámou“, a tak se moc moc snaží, aby hrála podle pravidel a získala nálepku kvality.

No a já takovou nálepku nechci. Moje dítě totiž o nic takového nestojí. (Teda doufám, třeba za pár let zjistím, že po ničem jiném netoužilo…)

Když jsem si uvědomila, že účast v této hře není povinná, jako by ze mě slezla všechna tíha světa. Ono stačí BÝT. Být, kým jsem, tedy mámou, a být s dítětem. V těch krásných chvílích stačí radovat se spolu s ní. Sdílet slzy smíchu i slzy bolesti. V těch špatných chvílích, kdy něco nejde nebo bolí, v těch ještě intenzivněji.

Má dcera potřebuje mámu, která tu bolest a tíhu sdílí, která rozumí a chápe, která zbytečně nehodnotí a nemluví, která prostě je s ní a dává lásku.

Zanedlouho totiž tohle dítko vyroste a naučí se zvládat svá trápení samo. Do té doby jsme já a manžel jejím táborem bezpečí. Natáhnu k ní ruce, ona se nechá pochovat a já jí zavalím láskou a pochopením. Bez hodnocení, bez těch zbytečných „To máš z toho, že neposloucháš“, „Neplač nebo ti dám důvod“, nebo „Já jsem ti to říkala“. Ne, místo toho jen „Já ti rozumím a jsem tu pro tebe.“

PLYNU

nemám ráda změny. Obzvlášť když už s něčím počítám, udělám si v hlavě spoj. Pak se změní okolnosti, něco naruší můj plán a ten spoj se roztrhne. Hrozně to bolí. Celý život jsem s tím bojovala, a neuspěla jsem. Něco či někdo změnil plán, já to nemohla kontrolovat, hrozně mě to vykolejilo. A mohlo jít i o úplné blbiny, jako že někdo změní čas schůzky. Ten pocit ztráty kontroly mě mučil.

A najednou jsem si domů přinesla miminko. Pokud jste rodič, už asi víte, jak moc jsem s potřebou vše kontrolovat narazila. Skrz slzy a strach jsem si den po dni začínala uvědomovat, že je třeba změnit pohled na věc. Jinak se ze mě stane máma uštvaná a naštvaná a z dítěte vyrobím nesamostatného rebela.

Jak se říká – „Netlač řeku, teče sama“.

Nestalo se to najednou, ale postupně. Začala jsem polevovat ve snaze mít vše podle sebe. Velmi neobratně jsem se učila PLYNOUT s proudem. Začala jsem rozcvičovat ty zrezlé části mozku, které se kdysi uměly přizpůsobovat a improvizovat.

Jsem stále učedník. Přijde změna, třeba se malá rozpláče, začne být protivná, a já se snažím jít ve směru těch úderů, ne proti nim. Snažím se uvolnit, nenaštvat, že teď nemůžeme pokračovat v tom skvostném programu, který jsem vymyslela, protože se malá sekne.

Plynout.

Přijmout realitu takovou, jaká teď zrovna je.

Jít směrem, kterým plyne.

A zároveň respektovat samu sebe a nepotlačit své pocity.

Safra, to se mi to píše, co? Popravdě, teď si tady tak trochu sním. Vytvářím si ideální scénu. Když bude existovat v mé mysli, už to má jen kousek do reálného světa.

JAK JSEM SLEVILA

Další bolestivá změna sebe sama. Úsměvné, jak neochotně má mysl, duše a tělo spolupracují na změnách. Jak si lebedí v zažitých pořádcích. Tady si pořádně mákli.

No zkrátka, abych se vyjádřila stručně – rodiče mě v tom nejlepším úmyslu vychovávali k cílevědomosti. Povedlo se jim to a já se až do nedávna tímto přílepkem mohla pyšnit. Ono se hodí být cílevědomá. Ve škole to zaručí úspěch a vizi dobré budoucnosti.

Mně se ale povedl takový husarský kousek…

Já jsem ze své cílevědomosti a snaživosti vypěstovala takového zrádného našeptávače. Jeho úkolem bylo neustále vyžadovat dokonalost a soustavně znehodnocovat již dosažené. (O mé „dokonalosti“ píšu tady)

A tak jsem i do mateřství šla s představou, že vše musí být tak, jak by to být mělo.

První velký zásek přišel s kojením. Mělo by se kojit. Ok, a co když mi to nejde? A co když mi to není příjemné? Řešila jsem asi stejné otázky, jako mnoho přemnoho žen přede mnou. Má (ne)kojící historie by vydala na další článek (Máma, která nekojila). Bylo pro mě tak bolestivé a ponižující přiznat si, že tady jsem selhala. Že nebudu ta vzorová a zodpovědná maminka, která kojí dítě do dvou let. Muselo to projít přes moře slz a vzteku… jako spoustu dalších záseků poté.

A teď to přiznávám. Já jsem všechny své ideály shodila z piedestalu a nahradila realitou.

Jsem máma, která upřednostnila samu sebe a nekojila.

Jsem máma, jejíž dítě je asi nejšpinavější z celé ulice, s rukama od bláta, ospalkama v očích a ulepenou pusou.

Jsem máma, která nechá dítě ochutnat (a často i sníst) všechno, co ho bezprostředně nezabije.

Jsem máma, která pustí dítěti televizi, je ráda, že je chvíli klid a neobviňuje se za to.

Jsem máma, která dítě neposazuje na nočník, protože jí ani to dítě to prostě nebaví.

Jsem máma, která dá dítěti nebio zeleninu, rohlík a nechá ho pít vodu z vodovodu.

Jsem taky máma, které často ujedou nervy a začne být generálem nebo hysterkou… No a pak jsem zásadně máma, která si to nevyčítá, dítěti se omluví a řekne mu, proč se to stalo.

To jsem ale máma, co?

NÁDECH, VÝDECH

Ohledně těch mých nervů… Ty ujíždí i párkrát za den. Někdy víc, někdy míň. Obzvlášť krizové období nastává ve chvíli, kdy se spojí únava, stres ze školy a svéhlavá dcerka. Pokud už cítím, že přichází chvíle totálního chaosu, když začíná blikat červená kontrolka mého duševního zdraví, ZASTAVÍM.

Ta populární píseň, která hlásá že „Když nemůžeš, přidej víc“, by už nemohla být dál od pravdy mého života. Já dělám pravý opak, když nemůžu, zpomalím, zastavím se.

Udělám krok zpět a rozhlédnu se.

Nadechnu se a vydechnu.

A pak třeba řeknu vzlykající dcerce – „Hele, tohle nám teď moc nejde, co? Taky je mi do pláče. Vůbec se necítím dobře, jako ty. Víš co, prdíme na to. Co bys teď potřebovala? Pomazlit a mlíčko? Tak jdem, lásko…“

A protože mám manžela, který rozumí, nacházím pak na lednici takové vzkazy:

To je v kostce všechno. Přeci jen, ta mrška minimalismus se dostal i sem. Všechno zbytečné jsem odhodila a teď jsem jen MÁMA.

Tak snad to stačí.

 

 

„Mojí vášní je MINIMALISMUS. Přišla jsem na to, jak žít jednodušší život, který mi dovoluje jasně myslet a s klidem v duši se soustředit na to, co je pro mě opravdu důležité. Chci lidem představit tento životní styl, pomoci jim pochopit jeho podstatu a ukázat jim cestu, po které mohou kráčet a odhazovat to, co je tíží, ať jsou to věci nebo myšlenky.“ Přečti si můj celý příběh tady >>
Komentáře
  1. Helena napsal:

    To jsem ráda, že už nemusím soutěžit, začala jsem prohrávat na celé čáře 😀 Všimla jsem si, jak se to hodnocení sebe sama pomalu plíží k nám domů. Stačí, aby někdo uveřejnil fotku mladšího dítěte, které už samo sedí na nočníku..co kdybychom ho taky posadili na nočník? Nechce sedět, převrací se -15 bodů 😉
    Díky za trefný text!

    • Pavla Kleiberová napsal:

      😀 Rozumím, naše malá dělá vše svým tempem a opravdu jsem se musela naučit to nehodnotit a nehrotit 🙂 ty myšlenky na srovnávání s ostatními dětmi jsou zkrátka vtíravé…

  2. Marketa napsal:

    Moc vám děkuji za krásný a hlavně od srdce psaný článek dala jste mi krásný nadhled a žit život po boku ditete s klidem však když je v pohodě maminka je i v pohodě i dite a to si myslím je ze všeho nejdůležitější mějte se krásne hodně zdraví vám a vaši dcerce

  3. Eva napsal:

    Dobrý den,
    moc hezký článek a taky mimochodem máte krásné tričko (finally it s friday) prosím prozradíte, kde se dá koupit? Děkuju moc. Eva

    • Pavla Kleiberová napsal:

      Evi moc děkuji. Víte, to tričko mám už delší dobu. Přesně si nepamatuji, kde jsem ho tehdy koupila, ale bude to něco jako CA / New Yorker / Terranova / Gate. Bohužel, když uvážím, že tyto řetězce jedou na bázi tzv. fast fashion, tak se obávám, že byste tam to stejné triko nenašla ani týden po tom, co jsem ho koupila. Dnes už asi k sehnání nebude.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů